Trnka-příběh legendy – první komplexní výstava Jiřího Trnky v Praze od roku 1992. Výstava je určena dětskému divákovi i pamětníkům všech generací. Stejně jako smysl ilustrace v knížkách se i záměr výstavy klene mezi výchovou a v nejlepším slova smyslu zábavou. Návštěvníci budou mít možnost objevovat méně známé ilustrace knih, loutky, dávné autorovy novinové anekdoty, obrazy, v nichž se mu stal tématem domov a divadlo, dechberoucí květinová zátiší, portréty blízkých, zkoumavé autoportréty. Linku výstavy zdůrazní několik původních filmů a interaktivní průvodci, kino a herna pro děti. Výstavu doprovodí nejen komentované prohlídky a besedy, ale i bohaté edukativní programy pro děti a školy, které dětem přiblíží nejen život a dílo Jiřího Trnky, ale i technologické postupy, které při své tvorbě používal. Součástí doprovodného programu je i projekce Trnkových filmů v Kině Ponrepo.

Jiří Trnka (1912–1969) je považován za jednoho z nejvýznamnějších tvůrců české kinematografie. Jeho práce, ať filmová, nebo ilustrátorská, se stále těší mezinárodnímu uznání. Jiří Trnka byl loutkář, tvůrce autorských filmů, zakladatel studia Bratři v triku, Loutkového studia Jiřího Trnky a profesor UMPRUM. Jeho filmy vítězily na mezinárodních festivalech, získal Andersenovu cenu a třikrát cenu Mélièsovu. Trnkovo jméno znal Jean Cocteau. Do Trnkova studia se přijeli podívat v roce 1952 i lidé ze společnosti Walta Disneye. Podílel se na Expu v Bruselu 1958 a v Montrealu 1967. Ilustrační tvorbou je spojen především s básníky Nezvalem a Hrubínem.

kurátor: Martina Vítková, Jan Trnka

Expozice představuje aktuální tvorbu umělkyně, která reflektuje zkušenosti z rezidenčního pobytu ve Ville Karo v Beninu v roce 2024. Představena jsou převážně nová díla vytvořená speciálně pro výstavu ve Ville Pellé. V nich Karíma rozvíjí vlastní techniky a obohacuje je o nové metody a strategie, které poznala v Africe. Tento konstruktivní dialog divákovi umožňuje poznání odlišných kulturních přístupů. Důraz je kladen na koberce a objekty rukodělného charakteru, které propojují materiální a symbolickou rovinu. Umělkyně ve své tvorbě čerpá z osobních zážitků, zároveň však překračuje hranice individuální zkušenosti směrem k univerzálním tématům. Oproti předchozí tvorbě nyní reflektuje poznatky o neevropském čtení symbolů v sociálních vztazích. Ovlivněna fenoménem vodunu se zajímala o rituály a iniciační praktiky s ním spojené. Inspirace beninskou tradicí přetvořila její přístup k práci s materiálem a dala vzniknout dílům, která kombinují introspekci s transcendentálním propojením spirituality člověka a přírody. Na rozdíl od evropského kontextu, jenž často odděluje umění a řemeslo, beninská praxe zůstává prosycena animistickými tradicemi vodunu. Tato zkušenost vedla umělkyni k hlubšímu prozkoumání vztahu mezi tělesností a duchovností.

Výstava pro prostory Villy Pellé je projektem bilančního, rozporuplného generačního pocitu. Instalačně předpokládá práci s prolínáním několika koncepčních rovin. Dominantní bude tzv. černá série obrazů z let 2022–2024 tematizující „pomalu expirující skepsi i v oblasti umění“. Námětové okruhy děl reflektují témata šoku, izolace, falešné emancipace, mediální manipulace, davové kultury i masového sportu.

Michal Cimala (1975), sochař, malíř, designér a hudebník; vzhledem ke své generační příslušnosti, kterou charakterizuje bezprostřední zážitek sametové revoluce a změny režimu v roce 1989, patří mezi autory citlivě napojené na svou dobu a její transformační zvraty.

Martin Krajc pro Villu Pellé připravil obsáhlý, dosud nikde nevystavený soubor obrazů, předznamenaný několika zátišími z roku 2022, na něž navazují rozměrné figurální obrazy, v nichž se často zátiší objevuje jako doprovodný motiv, pocházející převážně z letošního roku. Souběžně vznikaly protichůdné soubory, poukazující na hlavní rozpětí autorovy představivosti: rozmlžené pohledy do slavných výstavních síní, vedené přes monumentalizované obrysy dívčích těl, a triptychy, slučující nejrůznější malířské styly od baroka a rokoka po dnešek. Mezi těmito opačnými výrazovými polohami se v posledních letech odbývá Krajcova tvorba, stavící jej na jedno z předních míst mezi současnými figuralisty.

Výstava 1 + 1 = 1 propojuje vizuální světy dvou generačně vzdálených autorek, Adrieny Šimotové a Adély Součkové. Obě vycházejí z citlivého média kresby a obě zpřítomňují čas jako stopy fyzické a psychické transformace, v níž se však projevují konstanty lidského vědomí napříč časem.

Název výstavy odkazuje na metaforickou řeč a „jinou logiku“ matematiky, v níž je pomyslným výsledkem součet komplementarity odlišných autorských přístupů (1 + 1). Ty tvoří nový, jediný celek (= 1), v němž ožívá mnohovrstevnatost lidské bytosti v jejím bohatství, plnosti a potencialitě rozvoje. Nejsou staré a nové časy, jsou pouze časy, které se – jinak – převrstvují a opakují, aby vydaly svá tajemství. Součet odlišných generačních zkušeností potvrzuje konstanty lidských představ a potřeb napříč časem a kulturami. Otázky se generačně opakují. Jejich cyklické formulování splývá s jejich lineárním naplňováním. Bolest a utrpení stejně jako božstva či společenské konvence, řády a kánony mají svá vhodná vtělení či kritická rezidua.

Premiérová výstava katalánského umělce v České republice nabízí výběr z aktuální série Vestigio, v kteří sledujeme zvířata a postavy ukotvené v blíže nespecifikovaných přírodních scenériích ocitajících se v hraničních situacích existujících mezi tradicí a nekonvenčností, dějinami a budoucností. Části končetin, anatomické odkrývání tělesných vrstev, ale i přímé citace historických obrazů představují ostatky, které slouží jako hlavní kompoziční nástroj. V Aryzové tvorbě se spojuje inspirace španělským kubismem, barokem, romantismem, fauvismem či historickými propagandistickými plakáty mísící se s dědictvím fotografie a současných figurálních tendencí.

Výstava Jiřího Načeradského (1939–2014), jedné z největších osobností českého poválečného figurálního malířství, se zaměřuje na jeho dvě nejvýraznější malířská období – na ikonická díla z let 1967–1972 a na dosud plně nezhodnocené období 70. let. Jedná se o dvě formálně rozdílné malířské etapy, které patří vůbec mezi to nejpůvodnější, co české malířství po roce 1945 v podmínkách socialistického státního zřízení vygenerovalo. Výběr děl pochází výhradně ze soukromých sbírek. Název výstavy KRÁSA BEZ ZÁVOJE je odvozen ze stejnojmenného obrazu Jiřího Načeradského z let 1969–1974. Autor se patrně inspiroval korektním pojmenováním striptýzové revue, kterou v uvolněných letech 1968–1969 a následnou setrvačností (do r. 1971) provozoval pražský podnik Varieté Praga, a dále stejnojmenným pořadem Československé televize, který otevíral otázky nahoty, erotiky a sexu v puritánském prostředí komunistické ideologie, v němž všechny tyto kategorie byly automaticky spojovány s dekadentním konzumem západní společnosti, nikoliv s prostředím, v němž dominoval kult rodiny a práce. Zaměříme-li se na název v souvislosti s malířským dílem Jiřího Načeradského, zjistíme, že ho lze vnímat jako přiléhavou metaforu, která charakterizuje jeho tvůrčí přístup k aktualizaci a proměně obrazu po moderně a po období oficiálního socialistického realismu. Je-li „krása bez závoje“ spojována s aktem „striptýzu“, pak striptýz není ničím jiným, nežli „svlékáním“, které je „dráždivé“. Jinými slovy, Jiří Načeradský vstoupil coby fenomén do české poválečné malby jako ten, kdo „svléká“ klasický kánon obrazu, potažmo krásy, aby nalezl nový malířský výraz, který dráždí a irituje diváka. Svou potřebu vyrovnávat se se složitostí změn ve společnosti prostřednictvím zvýšeného pracovního nasazení řešil v souladu se svou povahou a způsobem vnímání, když „kult práce“ proměnil v tvorbu obrazů, v jejichž záplavě se ustaluje absurdita doby.

Kurátoři: Petr Vaňous, Petr Mach

Výstava potrvá od 5. 4. - 12. 5. 2024

Lachland. Je to idylická země na první pohled podobná Arkádii. Místo pasoucích se stád a pastýřů na loukách parkují paroboti. Krajina je nám povědomá. Vidíme Říp, Sečskou přehradu, Kunětickou horu. Nepoznáváme čas, protože v něm ještě nežijeme, ale asi bychom se na něj měli připravit. Lachland je postapokalyptickou verzí naší vlastní planety. Po té, co člověk dlouhodobě své vlastní prostředí nerespektoval a ničil, přišel okamžik megazmaru. My ale vcházíme do Lachlandu ve zlaté éře bukolické romantiky. Příroda zacelila následky po éře člověka a je zase živá. Zelená, zdravá, libozvučná… Pravda, lidí moc nezbylo. Zato vznikly nové strojové živočišné druhy. Stroje jsou chytřejší než lidé, dokážou žít v symbióze s přírodou. Co tu zbylo z původní historické a moderní lidské industrie? Pár hradů, kostely, hájovna, nemocnice, trosky továren, hřišť a silnic. Mezi loukami a pískovnami se utvářejí nové prvky, hlásiče a domky s anténami. Architektem Lachlandu je Adolf Lachman. Rez, mech, motory, stromy, dřevo, přesličkové háje jsou pozadím pro nový epický i intimní začátek. V Lachlandu má své místo hrdinský příběh, ekologie, romantická představa o zodpovědném postapo světě. Důležitou součástí je prostředí počítačových her. Nejen Samorost 3 a Machinárium, uprostřed výstavy jasně vidíme, že stojíme v centru unikátního alternativního světa, v němž můžeme snít, přemýšlet, hrát si, filozofovat. Roboti, paroboti a biostroje rostou jako dříví v lese. Nejsou rychlé. Proč taky, na této zemi není kam spěchat. Ve starých a zrezlých mašinách je něco verneovského. A také čapkovského a phillipkejdickovského: roboti získali duši. V co biomechanická stvoření věří? Že příroda je posvátná. Stroje si přizpůsobily lidské svaté obrázky do podoby megaturbobaroka. Umělá inteligence je přirozenou součástí světa. Auta, motorky a ferrari s motory narostlými jako větve a kořeny tisíciletého dubu projíždějí krajinou romantickou jako ze starých obrazů. Nad obzorem se vznáší stíhačka jako monumentální katedrála. Biocosi se rodí z industrie. Země je bohatá na překvapení, ale klidná, mírumilovná a velmi, velmi živá. Navštivte Lachland a upgradujte se na budoucnost! Adolf Lachman (1977) získal na pražské Akademii výtvarných umění vzdělání v klasických malířských technikách. V zájmu perfekce klasiku rozšířil o objekty, situace a digitální technologie. Počítač používá, aby mu práci usnadnil, ne aby ji dělal za něj. Perfekcionistické počítačové kresby bohaté na promyšlené textury vznikají rozvinutím old school náčrtku tužkou na papír. Od roku 2008 je členem herního nezávislého vývojového týmu Amanita Design, podílel se na vývoji her Machinarium a Samorost 3. Je členem Sboru pro záchranu hradu Lanšperka. Byl součástí pardubického Uskupení Tesla, které propojovalo vědu a umění. Maskotem UTesly byl Pokleslý Atraktor. Společně s kolegy ze studií hrává v kapele Rowná Záda. Svou hudbu charakterizuje jako kakofonický eko-psycho-jazz nebo etno punk. Má na svém kontě ocenění za počítačové hry a ilustrace. Martina Vítková Kurátorka: Martina Vítková Výstava potrvá od 24. 1. – 24. 3. 2024

Koule v názvu této výstavy je symbol. Malíř Jakub Matuška aka Masker (*1981) v ní vychází z pocitu, který ve středním věku určitě má mnoho z nás. Domněle nekonečný večírek mládí skončil. Čas se rozkrájel na sled pracovních termínů a rodinných povinností. Dokonce i slovo „dovolená“ nabylo svého bolestivě pravého významu. Starosti všedního dne se však (ještě) neodplavily touhu po svobodě a seberealizaci. Nesobecky založeným bytostem v takové situaci nezbývá než přijmout, že na „cestu ducha“ se vypraví teprve poté, až přivezou děti z kroužků, nakrmí je, vykoupou a dají spát. A to je pouze fragment životní reality, jíž nelze obejít, aniž to nebylo na něčí úkor. Maskerovy obrazy jsou alegoriemi komplexu pocitů, které v této životní fázi má ve svých rolích umělce, partnera či otce. Jako duchovně založený člověk nepřestává uvažovat o tom, nakolik je „koule“ nových starostí zkouškou, v níž opět máme obstát. Ale co my víme, třeba nakonec stejně skončíme „pádem do propasti“? Pro výstavu ve Ville Pellé vytvořil Masker nové série obrazů a kreseb. Nestěžuje si v nich na vlastní úděl. Pouze se nechává unášet představami, v nichž se civilní situace prokazují jako součást širšího rámce. Proto vůbec není náhodné, že si v obrazech pohrává duchovně-náboženskými motivy. Nezúčastněnost technického provedení, kterého Masker dosahuje i prostřednictvím digitálních úprav bezprostředního kresebného zárodku, je dlouhodobým paradoxem jeho přístupu. Spolu s popovou barevností ale zobecňuje „osobní“ a bezprostřední záznam přenáší v trvalejší postoj s „delší zárukou“. Jiří Ptáček Výstava potrvá od 18. 10. 2023 do 7.1. 2024

Zdena Šafka – hlavy, mosty, kapradí Výstava malířky a textilní výtvarnice Zdeny Šafky (nar. 17. února 1953 v Praze) ve Ville Pellé podchycuje všechny její podstatné malířské periody, od raných obrazů až po ty nejčerstvější, a také textilní práce a oděvy této umělkyně, je tedy svého druhu „náznakovou“ retrospektivou. Zdena Šafka v roce svých sedmdesátin mísí obrazy a textilie, krajiny a abstrakce, portréty a zátiší, hlavy a kapradí, ať už jsou vytvořené olejem, akrylem, akvarelem nebo nitěmi, ať už z vlny, lnu či bavlny. Barevný a citlivý pohled na přirozené věci, lidi a děje kolem nás, stejně jako jemné předivo představ, tvoří komplexní a provázaný soubor, který má v sobě pozdně letní esprit i melancholii, která patří k přírodě i k nadhledu nad životem. Barva je zde dominantní, stejně jako její tlumení a ztrácení se v nedohlednu. Estetická dominance není rafinovaností, ale nutností ke šťastnému prožívání přítomnosti. Zdena nám ukazuje, že svět může být místem pro snění. Nebo aspoň pro sny. Pro sen. Takovým, jakým bývávala třeba touha stát se umělcem. Bývávala, protože tyto sny se trochu ztrácejí. Zdena je ovšem z generace, pro niž bylo a je umění jedním ze smyslů existence. A také ovšem ví, že je víc než dobré si sny plnit. A to, pokud možno, ještě za života. Vystudovala v letech 1974 až 1981 pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v ateliéru profesora Bohuslava Felcmana, dnes už pozapomenutého malíře, textilního výtvarníka a dlouholetého pedagoga, který patřil k první nadšené poválečné generaci umprumáků (a, bohužel, i komunistů) – tuto školu vystudoval v letech 1945 až 1949 v ateliéru výbušného expresionisty Jana Baucha a zůstal na ní jako pedagog po celý svůj aktivní tvůrčí život. Nejprve působil jako Kybalův asistent, později se stal šéfem „jeho“ ateliéru textilního výtvarnictví. V tehdejších letech – počínaje bruselským sukcesem z osmapadesátého – patřila textilní výtvarničina k žádaným oborům, módní byla zejména tapiserie a art protis. Od konce osmdesátých let dvacátého století však upadala v mrtvolné zapomenutí, nyní zažívá svůj lehký výstavní i tvůrčí revival. A ve Ville Pelé se ukazuje, že má stále své haptické i optické kouzlo. Zdena tvořila gobelíny a tapiserie v dynamickém rozpětí od hodně velkých až po zcela malé formáty, v tlumené pastelové škále, od abstraktních čtvercových rastrů až po stylizované přírodní motivy a svébytně deformované obličeje. Je pro leckoho překvapivé, jak se gobelíny, menší či velkoformátové, vyjímají v moderních interiérech, kde převládá dokonalá čistota hladkých povrchů skla, leštěného dřeva, plastu a litého betonu. Nestejnoměrnost přízí, odlišnosti v tloušťce i vybarvení a jejich měkkost na omak vnášejí do prostoru vizuální oživení i překvapivou hřejivost. Architektura se jimi polidšťuje. Dva roky po škole nastoupila Zdena do divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde působila v letech 1983 až 1989 jako kostýmní výtvarnice. Z její dílny pochází i návrh opony pro Malé divadlo v Liberci, které designoval architekt Karel Hubáček a které se otevřelo v září roku 1989. Oponu Zdena i sama utkala. Po revoluci vytvořila vlastní značku Zdena Šafka, pod kterou navrhovala oděvy. Slavnou se stala její kolekce pro českou výpravu na Zimní olympijské hry v norském Lillehammeru z roku 1994. Po skončení podnikání v roce 1998 pak působila jedno pětiletí jako pedagožka na Katedře designu liberecké Technické univerzity. Textil začalo stále více vytlačovat malování, až zcela převládlo. Rané krajiny, vytvořené ve škále zelených tónů, vystřídaly figurální obrazy a skupinové portréty. Podobně jako v textilní tvorbě totiž Zdena nesetrvává v jednom módu práce. Portrét či figury blízkých a nejbližších, střídají krajiny – ikonickým motivem se pro ni stal viadukt v Kryštofově Údolí na Liberecku. Krajiny se postupně zplošťují, jednotlivé komponenty nabývají charakteru znaků. Odtud je již jen kousek k abstraktním motivům, které nabývají ryze geometrického tvarosloví. K podobnému procesu dochází i u hlav. Ty se rovněž transformují do svébytné znakové stylizace. Dochází tak k obrazové plošné syntéze, podobné té, kterou se vyznačují i autorčina textilní díla. Úročí se práce s proměnami plošné stylizace motivu. Skvělá jsou ovšem i plasticky výrazná a kresebně i prostorově robustní květinová zátiší nebo kompozice s nakrojenými granátovými jablky. A také některé z figurálních portrétů či konfigurací, které bylo nutné namalovat. Z krajiny však nikdy nevyjdeme. A nad ní i nad námi lidmi bdí andělé, ti evokují renesanční čistotu; zdá se, že Zdena má ráda vyprávěcí monumentalitu quattrocenta či vrcholných florentských renesančních mistrů ze století následného. A andělé se zjeví i v současnosti, až to nedá, nevyslovit wieveghovské Andělé všedního dne. Zdena však stále hledá. Objevuje opět přírodní detail. Detail, který je výsečí krajiny, lesního interiéru. A tento kapradinový detail se otevírá dalšímu vrstvení. Krajina lesů a lesního podrostu se nutně vpíjí do Zdeniny imaginace. Ještědský hřbet i smířlivou hornatost Jizerských hor má na dotek. Pracuje v ateliéru v zahradě, odkud vidí nekonečnou škálu zelení, louku, stromy a slyší bublání potoka. Zdena se nechává inspirovat okolím. Zabydleným blízkými osobami i tím bez lidí. Je introvert. Pozoruje. Není aktérkou. Má čas a prostor, vnímá v klidu. Pohrává si v představách s vjemy a dojmy. Zůstávají v ní vizuální stopy. Ty pak maluje. Výsledný obraz však pro ni není něčím konečným, je začátkem procesu, při kterém přenáší na diváka vlastní inspiraci. Tahle řetězová reakce, způsobená obrazem, je pro Zdenu zamyšlením nad pomíjivostí reality. O tom svědčí často i názvy jejích výstav. Například: „Za chvíli bude všechno jinak“, „Tak i tak“, „Za tím“. Poslední zmíněná výstava proběhla v pražské Galerii Václava Špály na podzim 2017. Během komentované prohlídky této výstavy se Zdena zamyslela: „Co znamená to Za tím? Že jsem to tehdy vnímala tak a tak. Dnes bych velmi pravděpodobně, na stejném místě a třeba i za podobných podmínek namalovala něco odlišného. Všímala bych si jiných detailů, zdůraznila bych něco jiného. A zcela totéž můžete nyní dělat i vy, diváci. Za tím obrazem je samozřejmě bílá zeď, ale hlavně je v obraze i za ním a v něm příběh nebo, chcete-li, odraz příběhu a světa. Pro některé díla Stvořitelova , pro jiné díla přírody. Můžete si vytvořit svůj vlastní příběh, třeba zcela odlišný od mého, takový, který vám bude blízký. Já to Za tím vidím a vnímám takhle.“ Občas se Zdena pustí i do ilustrací, tak trochu mimochodem. Ilustrace vždy nějak dokreslí příběh, vnese do něj barvu, a tím i emoci. Nasměruje čtenáře. Pozoruhodným počinem je v tomto směru kniha Yanna Réaca Třikrát dvě není sedm. Vydaly ji v roce 2013 Galerie Zdeněk Sklenář a Literární čajovna Suzanne Renaud. Fauvistická obálka s červenou oblohou a červenými stromy a s oním bájným viaduktem, po kterém jede motorák, otevírá příběhy z všednodenní nevšednosti, které Zdena komentuje černobílými kresbami. Příběhy jsou však barevné, a jejich dokreslení vždy barevně dozní i vyvře v okamžiku, kdy čtenář zavře nedočtený příběh, a kniha se chvěje v barevné extázi a dychtí po dalším otevření. Barva. Ach, ta barva. Co Zdeninu malířskou i textilní tvorbu spojuje, tak jako u jiných malířů, je záliba v barvách, v jistých barvách a ve varírování jejich odstínů. Dominantní jsou u ní zajisté fialová a zelená a červená. A modrá. Někdy je nechá vyniknout v jejich sytosti, ráda si však s nimi také hraje, krémově je ladí. Klade sobě i nám otázku, co je barva v našich životech, kde je hranice mezi barvou přírody a barvami jejího zobrazení. I most může být, konec konců, červený. A do kapradinových otisků lze namalovat barevné geometrické plochy. Vše se nakonec spojí v jeden velký vizuální zážitek. Tak jak se tomu děje v životě. Nebo ve snu? Sen by měl být křehký, ale také pevný. Sen čerpá ze skutečnosti a mění se ve skutečnost. Taková je i pelléovská výstava. A také katalog, který ji doprovází. Obé plné obrazů, které jsou utkány ze snů, hedvábných žilek prožitků, barevných představ, nutnosti jemných sdělení. Jako když šumí kapradí, na konci léta, v tichu plném ticha. Kurátor: Martin Dostál Termín výstavy: 30.8. – 1.10. 2023

Představujeme rozsáhlou výstavu aktuální tvorby předního českého malíře Lubomíra Typlta, absolventa prestižní Kunstakademie v Düsseldorfu, jehož obrazy jsou charakteristické silně kontrastní barevností i sarkastickým humorem. Soubor obrazů a objektů z let 2021–2023 nese název Levitace a skládá se z několika samostatných okruhů, z nichž každý se zabývá jedním námětem – absurdními metastroji, dívkami levitujícími nad propastí nebo křičícími miminy. „Lubomír Typlt se již na počátku své tvorby rozhodl jít vlastní, na místním prostředí nezávislou cestou. Naše galerie dává opakovaně prostor originálním tvůrcům mladší a střední generace a Typltovu svébytnou tvorbu bychom rozhodně neměli opomenout,“ říká Vladana Rýdlová, ředitelka Galerie Villa Pellé. Výstava veřejnosti dosud nepředstavených prací Lubomíra Typlta, který je známý také jako textař kultovní kapely WWW Neurobeat, bude veřejnosti přístupná od 7. června a doplní ji publikace i bohatý doprovodný program. Osmačtyřicetiletý Lubomír Typlt si již během studií na düsseldorfské Kunstakademii, kde měl jako jeden z prvních československých posluchačů po roce 1989 možnost studovat, osvojil dva přístupy, jež ho fascinují přes dvacet let: vztah k barvě jako nosnému výrazovému prostředku a ke všednímu předmětu poskytujícímu podnět k metaforickému přehodnocení. „Jeho strhující, zhuštěný, zkratkovitý umělecký projev na pomezí jemnosti a syrovosti, vytříbenosti a výjimečnosti, získává rok od roku na průraznosti vyvolané jeho neutuchající představivostí,“ charakterizuje umělcův rukopis kurátor Karel Srp. Název výstavy v Galerii Villa Pellé odkazuje k jednomu z výrazných figurálních témat, jež se v Typltově tvorbě v posledních dvou letech silně prosadily. Jsou to Levitantky, skupiny dívek, jejichž osvobozená živelná těla, zbavená gravitace, se soustředí v kruhovém tanci odehrávajícím se ve vzduchu a odkazujícím ke sletům čarodějnic. Lubomír Typlt v souboru Levitantky oživil heretické představy, jimiž navázal na své dávné malířské lásky, k nimž patřil Francisco Goya. Dalšími motivickými okruhy zastoupenými na připravované výstavě jsou Velké matky, Mladíci, Pláče, Metastroje a Jedinci. Lubomír Typlt se narodil v roce 1975 v Nové Pace. Dlouhodobě patří k nejvýraznějším představitelům současného evropského malířství. Studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Jiřího Šalamouna, na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně u profesora Jiřího Načeradského a poté i na Kunstakademii Düsseldorf u profesorů Markuse Lüpertze, Gerharda Merze a A. R. Pencka. Na Kunstakademii získal v roce 2005 i mistrovský titul. Během studia si vytvořil základní východiska své následující obsáhlé dvacetileté práce, zaměřené na obrazy a objekty. Jejich zdrojem byla vypjatá představivost, týkající se silných osobních prožitků i reflexí obecného stavu společnosti. Od roku 1998 Lubomír Typlt samostatně vystavuje v Česku i v zahraničí. V posledních letech vzbudila pozornost jeho výstava Neutopíš se dvakrát v téže řece, která proběhla v roce 2018 v pražské Špálově galerii, a předloňská výstava Tančící pentagon v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou. Názvy některých Typltových starších obrazů jsou současně úryvky textů, které píše pro hudební uskupení WWW Neurobeat. Kapelu pod původním názvem WWW založil na počátku 90. let společně se zpěvákem, skladatelem a hráčem na elektronické nástroje Ondřejem Anděrou jako jednu z prvních českých hiphopových skupin. Jejími členy v minulosti byli například i bubeník Pavel Fajt nebo výtvarnice Lela Geislerová. Rap, elektroniku a moderní poezii křížící WWW Neurobeat vydali pět alb a získali několik nominací na Cenu Anděl v kategorii Hip-hop & R´n´B. Výstavu Levitace Lubomíra Typlta bude možné navštívit od 7. června do 13. srpna 2023. Více informací na www.villapelle.cz.

28.2. – 14.5.2023

Ondřej Sekora (1899–1967) patří mezi význačné osobnosti české kultury 20. století a všichni jej dodnes znají především díky jeho knihám pro děti. Rozsah Sekorových tvůrčích aktivit ovšem dalece překračoval hranice dětské literatury a působí impozantně i více než pětapadesát let po jeho úmrtí. Sekora začínal jako žurnalista v Lidových novinách, kam přispíval sportovními reportážemi, karikaturami, kresleným humorem, obrázkovými seriály i ilustracemi textů jiných autorů. Vřelý vztah ke sportu jej přivedl například k roli lyžařského instruktora v Alpách, ale také se díky němu stal propagátorem ragby v Československu – přeložil jeho pravidla, trénoval několik týmů a dlouho působil jako rozhodčí. Láska k výtvarnému umění jej zase nasměrovala k soukromé malířské tvorbě, jejíž nejzajímavější část byla inspirována dílem francouzského výtvarníka Henriho Rousseaua. Zájem o přírodu Sekoru podnítil nejen k vytvoření Ferdy Mravence a mnoha dalších zvířecích hrdinů, ale též k budování sbírky hmyzu. Jeho záliba v obrazovém vyprávění zapříčinila, že je dnes vnímán jako jedna ze zakladatelských osobností českého komiksu. Úspěch knížek s Ferdou Mravencem mu otevřel dveře ke spolupráci s divadlem, rozhlasem, filmem a později i televizí, kde si mohl vyzkoušet pozice scénografa, kostýmního výtvarníka nebo scenáristy. Jako zaměstnanec Státního nakladatelství dětské knihy měl po druhé světové válce několik let možnost ovlivňovat podobu publikací pro nejmenší čtenáře z pozice redaktora. Sekorova všestrannost ovšem měla také jeden paradoxní důsledek – vždy poněkud komplikovala plné docenění jeho díla. Jeho schopnost propojit do jednoho organického celku textové a obrazové sdělení způsobila, že byl v každé umělecké disciplíně vnímán tak trochu jako vetřelec – mezi literáty jako píšící výtvarník, mezi výtvarníky jako kreslící literát a dosti podobně i v dalších oborech. Stávající výstava, která je uspořádána u příležitosti devadesátého výročí zrodu Ferdy Mravence, má proto ambici ukázat jak Sekorovu povědomou tvář, tak připomenout i jeho polohy, které jsou stále známé spíše jen specialistům na dané oblasti. Ve výsledku si tedy výstava klade za cíl prezentovat Sekorovu tvůrčí osobnost v celé její mnohotvárnosti.

18.10. 2022 – 20.1. 2023

Theodor a Jan Pištěk jsou známí malíři, kteří spolu, ačkoliv už mají za sebou desítky výstav, ještě nikdy nevystavovali. Expozice Dva světy je tudíž jejich galerijní premiérou a jako takovou – vzhledem ke kvalitě obou autorů - ji můžeme považovat za prvořadou událost. Připomeňme si známá fakta. Letos jubilující Theodor je legendou v tom nejvlastnějším smyslu tohoto slova. Patří ke generaci, která na výtvarnou scénu vstoupila v šedesátých letech minulého století, stal se klíčovým představitelem hyperrealistického malířství a jeho tvorba kostýmního návrháře mu přinesla světové uznání. Jan zase zaujímá důležité postavení mezi nadanými umělci přelomu osmdesátých a devadesátých let, období neklidného, avšak velmi plodného , kdy se v znovunabyté svobodě intenzivně rozvíjely postmoderní tendence. Jakkoliv jsou, přes nejužší možnou rodinnou vazbu, coby umělci rozdílní (každý si vypracoval svůj jasně definovaný styl), mají hodně společného. Oběma jim je vlastní neochvějná důvěra v sílu obrazu a v malbu, onu výsostnou výtvarnou disciplínu, která jim umožňuje ztvárňovat rozmanitá témata a vize. Podobně je spojuje bytostná touha po dokonalosti, po co nejpřesvědčivějším podání, v němž musí být obsah díla v naprostém souladu s formou. Jsou nekompromisní, což je další důvod, proč je o jejich díla takový zájem. Jak Theodor, tak Jan kladou důraz na kvalitu provedení výstavy, která je v jejich pojetí více než jenom expozicí: snaží se připravit divákovi co nejkomplexnější vizuální zážitek. A cítí-li to jako nezbytné, odloží štětec a vytvoří objekt. Výstava Theodora Pištěka a Jana Pištěka je pokračováním úspěšného cyklu, v jehož rámci jsou v Galerii Villa Pellé prezentováni přední umělci v mezigeneračním dialogu. Připomeňme si, že v minulosti byla takto koncipována kupříkladu přehlídka Miroslava Mirvalda a Jana Kalába nazvaná Kód geometrie nebo letošní Paralely přinášející pohled na tvorbu Stanislava Kolíbala a Karla Štědrého. Tyto výstavy nám mimo jiné připomínají, že dílo která chce být aktuální, musí být především nadčasové. A také to, že věk je jenom číslo.

3.8. - 2.10. 2022

Název zatím nejobsáhlejší výstavy jednoho z nejvýraznější expresivních malířů své generace Martina Salajky (1981) je zároveň i jejím hlavním tématem. Absolvent ateliéru malby Michaela Rittsteina na pražské akademii se ve svém vizuálním přemýšlení zaměřuje na některé aspekty současného života, jež jsou svou podstatou proměnlivé, matoucí a tím i obecně neuchopitelné. Nejčastěji přitom vychází z osobní mytologie. V jeho obrazech se stejně tak objevují ryby a chameleoni, jako městské přeludy potulující se labyrintem nočních ulic. Vždy se ovšem jedná o spíš tušené přízraky či stíny než skutečná těla, které se rozplývají stejně tak nečekaně jako se objevily. Skryté jsou i jejich významy, takže je možné vnímat jednotlivá zobrazení symbolicky. Obsahová nedefinovatelnost se odráží i ve formální stránce, která se prostírá mezi realitou a abstrahující vizí. Stejnou dynamiku chce vyjádřit i kombinovaný expoziční přístup, který vedle sebe staví prvky tradiční prezentace, uzavřené tématické instalace a kabinetu kuriozit. Kurátorem je Radek Wohlmuth. Grafickou podobu výstavy vytvořil Martin T. Pecina.

2.6 - 7.8. 2022

Je výběrový výstavní projekt zaměřený na nejvýraznější autory s kořeny s české graffiti scéně a zároveň připomínka deseti let od první velké institucionální výstavy mezinárodního graffiti Městem posedlí (GHMP, 2012) v České republice. Expozice zaměřená především na malbu a objekty bude kombinovat závěsné obrazy s několika piecy vytvořenými přímo na zdi galerijního prostoru. Základ autorské sestavy tvoří legendy českého graffiti, které se iniciačního projektu zúčastnily, ale i několik dalších silných writerů, kteří se vyprofilovali v mezidobí uplynulé dekády. Projekt není důsledně tematizován ani formálně vymezen, podobně jako původní výstava má ambici obsáhnout některé zásadní výrazové a inspirační proudy, ať je to geometrická abstrakce, exprese nebo komiksový realismus a je zaměřen především na silný individuální výraz.

Výstava Paralely je setkáním dvou umělců, které od sebe sice dělí šedesát let, ale přesto mají k sobě v nejrůznějších souvislostech blízko. Oba jsou absolventy Vysoké školy uměleckoprůmyslové a jak Stanislav Kolíbal, tak Karel Štědrý se úspěšně věnují úpravám knih či katalogů, a spojuje je také zájem o architekturu, veřejný prostor. Podstatné je, že jde o umělce zaměřené na geometricky abstraktní tvorbu. Stanislav Kolíbal je nezpochybnitelnou legendou současného výtvarného umění. Stal se mezinárodně uznávaným sochařem, jehož rozsáhlé, pořád prohlubované dílo najdeme ve sbírkách předních světových muzeí a galerií. Karel Štědrý zase patří k předním osobnostem českého malířství, které vstoupily na uměleckou scénu ve druhém desetiletí jednadvacátého století. Když měl Stanislav Kolíbal v roce 2019 výstavu v československém pavilonu bienále v Benátkách, Štědrý mu pomáhal s její realizací: sochaře pokládá za vzor cílevědomosti, neutuchající kreativity a umělecké pravdivosti, která vychází z pevných životních postojů. Výstava Paralely má přehlednou kompozici, jež postupně graduje. Přízemí je vyhrazeno proslulým reliéfům a akvarelům Stanislava Kolíbala, které vznikaly v posledních letech a jsou dokladem umělcovy jedinečné citlivosti a soustředěnosti. Pomocí minimálních prostředků, v redukované barevnosti, dosahuje maximálního vizuálního účinku. V prvním patře jsou samostatně instalovány rozměrné obrazy Karla Štědrého, založené na postupném rozvíjení abstraktního tvarosloví. Odráží umělcův dlouhodobý zájem o geometrii, ale zároveň na diváka působí spontánně, což je podpořeno jejich výraznou barevností. Ve vedlejší místnosti se dosavadní „paralely“ mění v dynamický „dialog“. Jsou zde poprvé představeny návrhy monumentálních děl, které Stanislav Kolíbal a Karel Štědrý vytvořili pro rezidenční areál v pražských Vysočanech. Expozice vrcholí v podkrovních prostorách, kde jsou instalovány komorní sochy Stanislava Kolíbala z padesátých let dvacátého století, které předznamenaly jeho pozdější umělecký vývoj, jímž se zapsal do dějin výtvarného umění.

20. 1 2021 - 20. 2. 2022

Radek Pilař (1931–1993) je známý především jako ilustrátor dětských knížek a výtvarník animovaných seriálů. Popularitu mu už koncem šedesátých let zajistila znělka Večerníčku a kreslené příběhy „dobrého loupežníka“ Rumcajse. Ačkoliv měl v té době za sebou řadu pozoruhodných pokusů o propojení malby, fotografie a filmu, po nástupu takzvané normalizace se zdálo, že se soustředil výhradně na tvorbu pro nejmenší. Není divu, že když se o dvacet let později ze soukromí ateliéru vynořily strukturální abstrakce, asambláže s roztavenými plasty a průkopnické videoartové realizace, působily vedle oblíbených televizních postaviček jako zjevení z jiného světa. Autor měl bohužel už jen velmi málo času, aby mohl tuto část své práce divákům představit; teprve výstavy, uspořádané po umělcově smrti, začaly odkrývat vrstevnatou poetiku rozsáhlého díla i souvislosti mezi zakázkovou a volnou tvorbou. Veřejnost se dozvídala o zaujetí „blbou malbou“ pouťových atrakcí a osobitých reakcích na pop art; o rozporuplném vztahu k televizi i nadšení videem, které považoval za nástroj schopný demokratizovat sféru vizuální kultury. Retrospektiva Radka Pilaře, uspořádaná u příležitosti devadesátého výročí narození, na tento trend navazuje a snaží se přiblížit autorovo odhodlání vytvářet srozumitelnou řeč nové „obrazové doby“ prostřednictvím těch nejaktuálnějších technologií. Výstava v Galerii Villa Pellé je také (další) příležitostí ocenit Pilařovu celoživotní chuť experimentovat a zároveň touhu oslovit co nejširší publikum.